Tomáš Krystlík na Blog.cz

Otroků si musíme představiti v každém knížectví počet nemalý; byli původu domácího, otroci rodem i otroci z trestu; byli i ze zajatců nabytých v bojích s nepřáteli; trhy na otroky v podhradích lákaly i daleké obchodníky z krajů románských ba i orientálních; arabský popis zemi slovanských, vyšlý původně ze záznamů takového židovského otrokáře z doby Boleslava II., zachoval nám prvá cenná data o situaci a povaze slovanského světa. Nekonečná širokost zemí slovanských a tím nepřeberné množství vývozního zboží otrockého vysvětlují, že na trzích zemí románských a germánských na západě stalo se jméno Slovana a otroka synonymem... mluvíce o poměru a vztahu prvých Slovanů českých ke Germánům, musíme se rozejíti se staršími theoriemi o zásadních rozdílech mezi oběma světy, zejména v nauce o holubičí nebo rolnické mírumilovnosti Slovanů na rozdíl od bojovných, tvrdých Germánů - u Čechů aspoň této protivy nenalézáme. České kmeny té doby, o níž mluvíme, jsou státně organisovány na vojenském základě podobně jako Germáni (proč a jak Germáni Slovany předstihli kulturou, zejména Germáni v mezích bývalé římské říše usídlení, nepotřebuje, tuším, výkladu), a co povahy se týče, dosvědčují nám souhlasně soudobé výroky cizí i domácí, že právě Čechové byli pověstni svou divokou bojovností: "národ, jenž se nad jiné národy za divočejší samou povahou svou pokládá", čteme o nich u Kristiána, "Čechy zuřivější než jejich šelmy", čteme o nich v době Karla Velikého. že tato surová energie vybíjela se víc ve vzájemných zápasech a nenávistech vnitřních, nedovedouc pravidlem sjednotiti svou sílu proti cizině, je faktem, jenž nám poněkud vysvětluje, proč staří Slované přes svou početnost a své schopnosti byli takovou měrou státně organisováni nebo ovládáni cizinci.

Sem se laskavě přesuňte z diskuse Benešovy dekrety dosažitelné nyní pouze přes "Archiv článků".

(Popis další formy národnostního útlaku v českém státě z pera L. J. Berana.) Původně se počítalo s brzkým vydáním prováděcích předpisů k jazykovému zákonu z února 1920. Jejich vznik si ale ve skutečnosti vyžádal šesti let. Celý proces se prakticky odehrával v českých politických kruzích a sudetští Němci neměli možnost se jej zúčastnit, ba ani se o něm informovat. Konečná forma předpisů, která dospěla k vydání 3. února 1926, byla projevem aktuální výhodné pozice politické strany Národní demokracie, odpovídala tedy spíše představám českého nacionalismu.

Jazyková nerovnoprávnost vyvolává u znevýhodněné národnosti nezbytně pocit pokoření a nespravedlnosti, který je ovšem jedem pro každé soužití. Kromě toho je zaměstnání u státních úřadů a podniků důležitou pracovně sociální komponentou materiálního zabezpečení obyvatelstva, u Němců českých zemí tomu tak dříve bylo v míře dokonce nadprůměrné. Jeho podstatná redukce byla tedy nejen další ranou pro vědomí práva, národnostní prestiž a sebevědomí, nýbrž také citelným zásahem do sociálně hospodářské struktury obyvatelstva a značně zhoršila jeho postavení v pozdější hospodářské krizi. Jazykové znevýhodnění bylo také jedním z podstatných motivů odmítání republiky ve smýšlení Sudetoněmců, tedy potenciálem destabilizace státu. Jazykové znevýhodňování bylo ovšem ve skutečnosti jen málo skrytým znevýhodňováním národnostním, které dále vzdalovalo sudetské Němce od účasti na řízení společnosti. Postižení byli, jak už řečeno, Němci všech postavení a úrovní, ale vyšší místa především, a to většinou už na počátku republiky. Tato politika působila přímo protikladně k představám o žádoucích poměrech obou národů při výstavbě státu.

Pozemková reforma byla nejvýznamnějším zásahem do sociálně-ekonomické struktury společnosti po vzniku republiky. Rozsah většinou málo rentabilních šlechtických a církevních latifundií byl výrazně omezen a drobné zemědělské podnikání bylo posíleno tzv. drobným přídělem, rozdělením 643 695 ha zemědělské půdy. Šlo o menší a střední rolnická hospodářství s intenzivní zemědělskou výrobou, která v tehdejších podmínkách skýtala obživu relativně velkému počtu venkovského obyvatelstva. V dlouhodobé perspektivě byly výhledy těchto podniků méně příznivé.

V rámci pozemkové reformy byla posílena i skupina středních zemědělských podniků představovaná statky a velkostatky o výměře 100 až 250 ha. Tyto podniky pracující s námezdní silou a přímo řízené kvalifikovanými vlastníky měly jednoznačně tržní orientaci a vysokou intenzitu výroby - hospodařily ze všech skupin zemědělských závodů nejrentabilněji a byly schopny obstát i v mezinárodní konkurenci. Tato skupina byla během pozemkové reformy posílena dvojím způsobem. Za prvé vytvořením 2291 zbytkových statků s 226 306 ha půdy nejlepší bonity. Vzdor protekcím a korupci, které celou akci provázely, byly v drtivé většině vytvořeny zemědělské podniky ekonomicky zdravé a perspektivní. Druhým způsobem posílení byl přímý odkup zabrané půdy od velkostatkářů se souhlasem pozemkového úřadu ve formě tzv. zkráceného přídělového řízení. Ten obsáhl 621 802 ha půdy, která byla z největší části odprodána menším zemědělcům.

Významné změny přinesla pozemková reforma i v oblasti potravinářského průmyslu. Celkem došlo v jejím rámci ke změnám ve vlastnictví u 572 podniků zemědělského průmyslu, především u bývalých šlechtických cukrovarů, lihovarů, mlékáren a mlýnů. Nejčastější bylo takzvané porolničťování, tj. převod vlastnických podílů na zemědělce-dodavatele surovin. Tím vznikala velmi výhodná vzájemná provázanost.

Pozemková reforma podpořila také rozvoj zemědělského družstevnictví, který začal v 90. letech 19. století. V roce 1916 bylo v českých zemích 4094 družstev (2971 českých a 1123 německých), v roce 1919 10 989, v roce 1929 15 946, z toho 4100 čistě zemědělských, vesměs specializovaných družstev (výkup, sklady, prodej, kredit, nákup, cukrovary, palírny lihu, mlýny, spořitelny). Jiným významným výsledkem pozemkové reformy bylo postátnění 421 005 ha dříve šlechtických lesů. Menší lesní celky získaly okresy a obce. Byl tak zlomen monopol šlechty a katolické církve na vlastnictví lesů.

Podle shrnutí výsledků pozemkové reformy pozemkovým úřadem z roku 1937 bylo 4 000 000 ha, což činilo 29 % celkové půdy republiky, vzato do vyvlastňovacího zákona. 57 % vyvlastněné půdy bylo původním vlastníkům navráceno, dalších 34 % bylo z vyvlastnění vyňato; rozděleno bylo tedy 1 800 782 ha. V tom jsou zahrnuty hospodářsky významné, řízeně vzniklé "zbytkové statky", které měly průměrnou výměru zhruba 100 ha, z toho 85 ha obdělatelných. Počet industriálně vedených závodů podstatně stoupl. 638 182 malozemědělcům bylo přiděleno 789 813 ha, tedy průměrně 1,2 ha, z toho byl jeden hektar obdělatelný. Tyto nejmenší statky se zadlužovaly a mnoho z nich za hospodářské krize zaniklo.

Pozemková reforma vytvořila velký počet malých a středních závodů, odstranila poslední zbytky feudálních poměrů a posílila agrární buržoazii.

Němci českých zemí se cítili pozemkovou reformou velmi znevýhodněni, což podporovala také česká hesla, zvláště ono o "odčinění Bílé hory". Zdůrazňovali především, že velká část půdy a statků přešla z německého vlastnictví do českého. Bylo to způsobeno jednak tím, že předchozí vlastníci byli z velké části národnosti německé (40 % plochy konfiskovaných pozemků), za druhé rozdílnou rychlostí přidělování konfiskované půdy: dříve "německá" půda byla rozdělována mnohem rychleji než "česká", která ve skutečnosti déle nebo až do konce republiky zůstala původnímu majiteli, a za třetí, a to především, komu byla půda přidělována. Německé venkovské obyvatelstvo mělo dokonce mírně vyšší podíl nemajetných než české, nemělo ale téměř žádný přístup k informacím, přidělování a prodeji konfiskovaného vlastnictví. Pro povolení koupě statku v německých a smíšených územích vyžadoval pozemkový úřad ve většině případů dobrozdání organizace Národní jednota, která k jeho vystavení důkladně prověřovala, zda je uchazeč ve veřejném i v soukromém životě opravdovým Čechem, zda jeho manželka je Češka, zda i doma hovoří česky, smýšlí-li vlastenecky, zda děti navštěvují českou školu atd. Z 240 000 ha do roku 1925 zabrané půdy dostali Němci kolem 600 ha, což činí 0,25 %, tedy prakticky nic; ze 120 000 ha lesů bylo Němcům a Maďarům přiděleno 480 ha, tedy 0,40 %, ze 109 202 ha zabraných a do konce roku 1924 z volné ruky prodaných dostali Němci ("podle zveličených úředních zpráv" 1949 ha, tedy 1,8 %. Podle sudetoněmeckých průzkumů, hlavně pro petici Společnosti národů (z 24. října 1925), patřila polovina přerozdělené půdy před reformou příslušníkům menšin, tedy hlavně Němcům, ale přidělena a prodána byla z 99,03 % občanům národnosti československé, a to při zhruba 23 % občanů německé národnosti v republice; jde tedy prakticky o vyvlastnění Němců a Maďarů. Kromě toho podávali němečtí poslanci proti národnostnímu znevýhodňování při přidělování konfiskované půdy interpelace, ovšem bezvýsledně; též vláda Odepřela vydat navrhovaný výnos nařizující rovnoprávnost při přidělování pozemků.

Poněkud jiné číselné údaje uvádí další pramen - význam přerozdělování, z nich vyplývající, je ale stejný. Rozděluje přidělování podle odlišných kritérií a uvádí tyto skupiny: zemědělci německé národnosti obdrželi do roku 1925 jako předepsaný nájem (propachtování) 6,11 % z celkových 61 296 ha, prodejem podle § 7 zabíracího zákona 1,78 % z 109 202 ha, přidělením podle přidělovacího zákona 0,303% z 120 901 ha, pro stavební akce a jako roztroušené pozemky 3,84 % z 12 507 ha. V těchto případech se jedná o přidělování pozemkovým úřadem, proti kterému nebyla možnost odvolání či přezkoušení ani soudního ani správního či zákonodárného. Činnost tohoto zařízení probíhala vně demokratického a právního zřízení, což zajišťovalo hladký průběh především národnostního přerozdělení podle libovůle kruhů a organizací, především nacionalistických, jež zde získaly rozhodující vliv.

Jediným druhem přídělu, kde byli Němci přiměřeně či dokonce nadměrně zohledněni, bylo přidělení do vlastnictví pro dlouhodobé nájemce (pachtýře) podle zákona z 27. května 1919. Pouze v tomto případě bylo možno dožadovat se přidělení soudně nebo nechat je soudně přezkoumat. Pokud zájemce splňoval dané podmínky, přiděloval pozemky řádný soud, ne pozemkový úřad. Zde obdrželi zemědělci německé národnosti z rozdělených 97 979 ha přímo ohromujících 31,8 %. Ze srovnání s předchozími údaji je patrné, jednak jakým způsobem pracovala ve všech ostatních způsobech přidělování mocná, ale nedemokratická a nekontrolovaná instituce pozemkového úřadu, za druhé, jak dalece v republice záviselo na druhu a kvalitě struktury, zda její jednání bylo svévolné nebo právní: stranicky a nacionalisticky ovládaný pozemkový úřad a naproti tomu nezávislý soud.

Důsledky reformy měly též další aspekt: v jejím rámci proběhla akce zvaná kolonizace, v níž se nacionalistické záměry přidělování půdy projevovaly přímo. Na parcelovaných velkostatcích byly zakládány nebo doplňovány osady s hospodářstvími, která se podle zákona nesměla již dělit, prodávat ani pronajímat. Ty byly i v dosud německy obydlených územích osazovány prakticky výhradně Čechy se zřejmým cílem "posílit český" nebo "státotvorný živel" v pohraničí - v dobovém žargonu: "počeštovat všemi prostředky zněmčená území". Bylo vytvořeno 65 takových kolonizačních míst, vždy s 10-15 hospodářstvími. Kromě toho velké množství jednotlivých českých rolníků nebo nových majitelů získalo hospodářství v dosud německých oblastech.

Národnostní efekt pozemkové reformy mělo tedy nejen převedení velké části zemědělské a lesní půdy do českých rukou, nýbrž i další systematické rozrušení homogenity německého osídlení, což pociťovalo německé veřejné smýšlení jako jeden z aspektů ohrožení existence národnostní skupiny. Německé politické strany (a to zvláště i kooperativní, pozdější "aktivistické") pozemkovou reformu neakceptovaly; zdůrazňovaly, že všechny její zákony, včetně ustavení pozemkového úřadu, přijalo Revoluční národní shromáždění bez německé účasti, že je tedy nezákonným českým diktátem a že pozemkový úřad a celá reforma jsou ovládány českou agrární stranou bez jakékoli demokratické kontroly.

Pozemková reforma později zpomalovala své tempo a byla modifikována; na konci republiky byla značná část půdy vrácena původním majitelům, resp. zůstala nerozdělena (což se ovšem týkalo hlavně zemědělského majetku v českých rukách). Pozdější zmírnění už ale nic nezměnilo na rozhořčení Němců vyvolaném razantním prováděním pozemkové reformy na počátku, v první polovině dvacátých let.

Pozemková reforma přinesla pro celek německé národnostní "državy" velmi citelnou ztrátu na majetku, příjmech, vlivu, homogenitě a integritě německy osídlených oblastí. Pro německou veřejnost přinesla kromě toho velmi důrazné poznání či potvrzení dřívějších zjištění, že prakticky celá česká společnost vede hospodářskou a politickou "válku" proti německé části obyvatelstva, a citelně se jí potvrdilo vědomí bezmoci. Sotva při jiné příležitosti se straničtí politikové a vedoucí úředníci pozemkového úřadu vyjadřovali tak bojovně protiněmecky jako v souvislosti s přerozdělením zemědělského majetku v oblastech s německým obyvatelstvem, ve prospěch potlačení jeho hospodářské síly, politického vlivu i existence vůbec, přičemž často zapomínali na právní rozměr svých výroků, vůbec na zdání práva - tak samozřejmý jim už byl domnělý mravní nárok na počeštění všeho, všemi prostředky.

Způsob provedení pozemkové reformy přinesl pro sudetoněmecké postavení v zemi, kromě přímého hospodářského oslabení, také trvalá znevýhodnění, především ztrátu zaměstnání pro desetitisíce zaměstnanců a citelný příspěvek k národnostní heterogenizaci sudetoněmeckého venkova v podobě množství jednotlivých českých zemědělců i celých kolonií v dříve německy osídlených oblastech a ve formě přílivu českých zaměstnanců do nově česky vedených velkých zemědělských závodů.

Když nikdo z komentátorů a politologů nebije na poplach, musím tak učinit já - Češi směřují k národně socialistickému státu. Přeháním? Vůbec ne.

Dnešní vláda svými činy vedoucími k zachránění českého státu před bankrotem a spojenými s okleštěním výhod a blahobytu obyvatelstva se stala podle všeho značně neoblíbenou. Existují i jiné cesty, jak téhož dosáhnout, jenže toho není vláda schopna nebo k tomu ochotna - zvýšit efektivitu výběru daní a omezit krádeže ze státního rozpočtu. Přitom obyvatelstvo, protože se s vlastním státem dodnes od roku 1918 neztotožnilo, sleduje výhradně své soukromé zájmy, státní jsou mu lhostejné. Geneze tohoto úkazu ve zkratce: Češi považovali vlivem národního obrození a českého nacionalismu mocnářství za cizí státní útvar, kterému je možné škodit, kde to jde, též kradením ze státního, obecního. Že tím poškozují sami sebe, jim nedocházelo a nedochází. Tento trend se zachoval dodnes, neboť za 1. republiky si to neodvykli, zesílil za německé okupace, bolševické éry, aby po roce 1989 pokračoval dál.

I když nynější vláda ve svých reformách není rychlá ani důsledná, postupuje vcelku správným směrem, pomineme-li vývoj vztahů k EU - odmítnutí podpisu pod fiskální pakt plyne z národně socialistického přesvědčení ODS, byť jsou uváděny hlavně důvody zástupné. Všechny akce ze strany obyvatelstva proti vládě - odborářské, Holešovská výzva - bez ohledu na motivy a jejich oprávněnost přibližují možnost předčasných voleb, které by, podle nálady obyvatelstva, nestane-li se zázrak, vyhrála levice.

Otázkou je, jak dalece by bylo volební vítězství drtivé, jaká koalice by se vytvořila. Pokud by vládla ČSSD s podporou KSČM a obě by měly tzv. ústavní většinu, bylo by to při dnešním naladění obyvatelstva zlé. Stát by byl zřejmě nasměrován utrácením zpět ke státnímu bankrotu, pomocí zmocňovacích zákonů by mohly být paralyzovány demokratické pilíře státu, přičemž nález ústavního soudu o tomto kroku by mohl být ignorován. A nadšené obyvatelstvo by jim přitom tleskalo, byť by se jednalo o paralelu s převzetím moci NSDAP v Německu. Otevřela by se nacionálně socialistická budoucnost, socialismus budovaný jediným národem, meta, ke které Češi vždy směřovali svým egalitářstvím a nacionalismem zažraným pod kůží. Vše usnadňuje fakt, že všechny parlamentní strany a většina neparlamentních jsou navzdory svým programům národně socialistické (ČSSD, KSČM, ODS) nebo mají alespoň nacionálně socialistické křídlo (TOP 09). Dokazovat to není třeba, stačí se podívat na činy českých vlád, z nichž se chovala nejpravicověji vláda Zemanova. Že k tomu byla stavem státu donucena, je věc vedlejší. Čeští komunisté se od roku 1945 prohřešují proti doktríně internacionálního socialismu, zdůrazňujíce nacionální aspekt. Není čemu se divit, vždyť nacionální socialismus dali světu Češi - vynalezen v Praze Klofáčem a spol. (ČSNS), okopírován Němci českých zemí, pak převzat alpskými Němci zakotvil ve Vídni, aby nakonec skončil ve formě NSDAP v Mnichově. O tom čeští historici mlčí.

V této situaci by zasáhla Evropská unie nejdříve po dobrém konzultacemi s českou vládou, pak svými znevýhodňovacími opatřeními. Ovšem, Češi posedlí představou, jak to celému světu ukáží (o čemž jsou přesvědčeni od roku 1918), mohou postupně z EU, OECD a IWF (MMF) vystoupit a dostat se do izolace podobné běloruské se všemi důsledky.

Obrozenci způsobili vydupáváním prakticky nepoužitelného jazyka ze země kulturně civilizační zpoždění Čechů zvící více než jedno století. V mnoha oblastech je to dnes umně překryto, takže se to na první pohled nepozná. V 70. letech 18. století začali Němci vydávat jednojazyčné výkladové slovníky (obdobný český dodnes neexistuje), v roce 1784 nahradila na pražské univerzitě němčina latinu. Čeština se prodrala na univerzitu coby vyučovací jazyk až v roce 1882. Novostavba Národního divadla v Praze musela vyhořet, protože architekti ji vyprojektovali tak, že z galérie nebylo vidět na jeviště. Češi si toužebně přáli autonomii v rámci rakouské říše, leč v rozhodující okamžik rakousko-uherského vyrovnání, kdy se přikročilo k federalizaci říše (1867), se již několik let nezúčastnili zasedání vídeňské Říšské rady (parlamentu), k čemuž jim zavelel František Palacký. Tato tzv. obstrukce parlamentu jim vydržela 17 let. Ovšem nezapomněli neustále předkládat své federalizační požadavky, které mimo parlament neměly svou váhu.

Přesuňme se do současnosti a položme si modelovou otázku. Proč je šálek espressa v Česku dražší než na Západě, když náklady na nájemné a lidskou práci jsou tam výrazně vyšší než v ČR a když espresso na Západě vzniká z kvalitní kávy a ne z podřadných druhů jako většinou v ČR? Proč tedy v Itálii dostane člověk šálek espressa do 90 centů, kdežto v Česku se jeho cena pohybuje kolem 35 Kč? S tím též souvisí otázka další: Proč v českých obchodech jsou balení italské kávy nebo strojků pro přípravu espressa podstatně vyšší než na Západě? Vždyť všude v Česku se vzývá mocná ruka trhu! Čím se to tedy dá vysvětlit? Proč, třeba konkrétně v Německu, mají levnější a kvalitnější potraviny, oblečení a technické předměty jsou tam dodnes levnější?

Někteří kritičtí žurnalisté nebojící se napsat pravdu, jako Petr Holec z Reflexu (Náš drahý ráj, 10/2012), spatřují příčinu v české hlouposti, že Češi jsou ochotni za to onen vyšší obnos vydat. Ano, souhlasím s ním, ale ochota vydat za zboží větší peníz, podle furiantského "my na to máme", není jediný mechanismus, jak se česká blbost projevuje.

Jedete-li po eskalátoru do Tesca v Praze, máte před očima velký nástěnnou mapu s dalšími Tesco-prodejnami ve městě a pobídku, že když někde v Praze koupíte dané zboží ve stejném množství levněji, že vám Tesco vezme u nich koupenou věc zpět a vrátí peníze. Nikdo se nad tím nepozastaví, všichni to berou jako dobrou reklamu. Leč v Německu by se do věci okamžitě zapojil protimonopolní úřad, protože tento slogan dokazuje, že si řetězce vyměňují několikrát denně přehledy cen, za které momentálně prodávají, tedy je nasnadě, že uzavřely nedovolený cenový kartel. A zasáhne. V Česku to antimonopolní úřad vůbec nevzrušuje.

Existenci cenového kartelu v potravinářských řetězcích lze doložit i jinak a to srovnáním cen totožných výrobků. V českém a německém Lidlu je část sortimentu stejná. Příkladem nechť poslouží dva výrobky: okurky ve sladkokyselém nálevu a šunka serano (stejný výrobce, stejná značka i množství). Ony okurky v německém Lidlu jsou za 0,59 € v českém za 24,90 Kč, serano šunka je za 1,98 € versus 49,90 Kč. Kyselé okurky přece nelze prodávat po cca 15 Kč, když jinde stojí přes dvacet! Z toho a z dalších příkladů plyne, že v Česku existuje cenový kartel na běžný sortiment, Čechy málo kupované položky mu zřejmě nepodléhají.

Zde nutno připomenout, že Češi doslova snědí cokoliv, jen když je to levné a je toho dost. Je známo, že firma Algida testovala přímo v českých krámech, zda Češi poznají, když smetana ve zmrzlině Magnum bude nahrazována levnější složkou. Obsah smetany snížili ve dvou krocích, nahradili kokosovým olejem a jiným tukem, aby po každém snížení obsahu smetany nechali české zákazníky chuť zmrzliny zdarma testovat. Nikdo nic nepoznal. Takže Magnum v českých krámech je od té doby diametrálně horší než na Západě. Další příklad. V německém i českém Lidlu je k dostání stejná nemletá káva Monte Santos, Caffé Espresso, nápadné však je, že v českém Lidlu je levnější než v německém, což je jev nezvyklý. Při podrobnějším srovnání jsou zrnka opticky odlišná a na sáčku v českém Lidlu chybí nápis 100 % arabica. Jinými slovy ve stejném obalu je v německém Lidlu k dostání kvalitnější káva, což pozná i laik podle chuti, jak vidno ne však Čech.

V ČR existují i další cenové kartely, z jejichž dopadu se člověk nákupem v cizině nevyvlékne. Např. bankovní poplatky za vedení konta a to do doby sjednocení poplatků za vnitro- a mezistátní platby. Protimonopolní úřad v Česku je v této věci zcela nečinný. Stejně ho neruší vysoké poplatky za telefonní volání, kde proti přeběhlíkům do ciziny působí zase roaming a vyšší poplatky za mezinárodní volání. Dalších příkladů je přehršel. V ČR není vůle po nápravě takových věcí, za mizernou dostupnost (vymahatelnost) práva si Češi mohou sami svou hloupostí.

Když ČR vstupovala do EU, podepsala závazek, že do dvou let bude mít kariérní řád pro úředníky ve formě zákona. Dodnes není. Takže po volbách se nemění jen přednosta úřadu, jeho sekretářka a první náměstek, nýbrž se značná část úřadu vyhází a naberou se známí a přátelé. Většinou neschopní. A to se po dalších volbách opakuje. Protože předpokládám, že přímá souvislost není českému čtenáři hned zjevná, vysvětlím to na příkladě. Nemáte-li coby úředník nemá jistotu nevyhoditelnosti, ochranu proti mobbingu ze strany nadřízených, jste v úřadě spíše pro okrasu a budete spíše dělat vše, abyste si své místo udržel i v další legislativní periodě, vlísáním se do přízně nadřízených a projeví-li přání, nebudete postupovat striktně podle zákona. Za těchto okolností jste úředníkem v českém antimonopolním nebo regulačním úřadu. Nebudete tedy pronásledovat např. potravinářské řetězce, které uzavřely cenový kartel, protože ty si již opatřily svého lobbistu v řadách vyšších úředníků, vašich nadřízených.

Už slyším námitku, že původně německé řetězce, tedy Germáni šidí co do kvality a cen nebohé české Slovany! To není ovšem pravda. Řetězce jsou společnosti české, byť základní kapitál přišel ze Západu. Češi v jejich vedení se rozhodli, že se zákaznictvo bude šidit, ne Němci, protože cenová politika a kvalita, nejsou-li na ni stížnosti, se nedá ze špičky podniku - dva tři Němci na celý podnik, kolem 99,99 % Čechů - uhlídat. Zde jim hrají do noty svou hloupostí a neschopností rozeznat šmejd i čeští konzumenti.

Ještě vyvrátím další český velmi rozšířený blud. V českých sdělovacích prostředcích koluje tvrzení, že české zemědělství ničí nižší ceny zemědělských produktů ze Západu kvůli tomu, že západní vlády dotují zemědělství. To je ovšem nepravda. Zemědělci dostávají náhrady za nevyužitou půdu nechanou ladem a dotace vyrovnávající nižší vhodnost půdy pro daný produkt všude v EU, tedy i v ČR. Pak se dotují nové perspektivní zemědělské technologie, na které zemědělci nemají peníze nebo je považují za riskantní. Závěr je jasný: Když čeští zemědělci nejsou schopni docílit konkurenceschopných cen, tak ať toho nechají.

Vraťme se k úřednictvu. Na Západě nemá nadřízený co mluvit do rozhodování podřízeného úředníka, který je navíc nevyhoditelný. Kdo není s rozhodnutím úřadu spokojen, musí se obrátit ke správnímu soudu. A to je v ČR další kámen úrazu, protože zde nebyly zřízeny správní soudy, nýbrž se jen správní senáty krčí jako popelka u soudů prvního stupně. O jejich rozhodování v režimu předběžného opatření do jednoho týdne si mohou Češi nechat zdát. Obdobně skandální z hlediska vymahatelnosti práva je praxe povyšování soudců přímo ministerstvem spravedlnosti. V civilizovaných zemích rozhoduje o povyšování grémium vážených soudců-seniorů a ministr spravedlnosti povýšení jen formálně podepisuje, nemaje do toho co mluvit. V české praxi se snaží soudci zavděčit ministerstvu spravedlnosti, takže vynášejí rozsudky podle jeho přání a v rozporu s platnými zákony v naději na brzké povýšení. Zřejmě tento stav většině lidí v ČR vyhovuje. Důsledky tedy jednoznačně padají na vrub hlouposti českého obyvatelstva.

Proč na Západě, pomineme-li hýbání s cenami pohonných hmot, se vyvíjejí ceny ve prospěch zákazníka, kdežto v ČR opačně? Svou roli hrají zažité návyky obchodníků a jejich mentalita. Češi mají fylogeneticky dánu neúctu k obecnímu, státnímu majetku, ke státu, tedy že není nemorální krást, okrádat v případech, kdy poškozený není konkrétní osoba, kterou člověk zná. Tedy i zákaznictvo. Češi se 160 let neztotožňují s vlastním státem, který je eo ipso dovoleno poškozovat, i krádežemi, tedy i obecní majetek a majetek, který nemá viditelně konkrétního vlastníka, a to muselo ve fylogenezi národa silně projevit.

Na Západě vlivem křesťanské morálky se stále berou ohledy na bližního, i když nemá konkrétní podobu. To se dá opět demonstrovat na příkladu: Jednopatrové zdravotní středisko v Praze, kde v přízemí ordinace praktických lékařů a v 1. patře bez výtahu je umístěna rehabilitace. Pádnější důkaz české blbosti nenajdete: prvními idioty byli ti, kteří navrhli takovou dislokaci, kdy tělesně handicapovaní musejí po schodech do prvního patra, ač rehabilitace mohla být v přízemí, druhými členové komise, která ji schválila a třetími je obyvatelstvo v okolí, které proti tomu neprotestuje.

Divíte se pak, když cizinci považují Čechy za hlupáky?

Nemusím snad Karla Sidora představovat. V polském archivním fondu je uložen jeho dopis Petrovi Prídavkovi z 30. 03. 1943, protože jeho přepravu z Vatikánu do Londýna umožnila za války polská diplomatická pošta; jinou šanci k odeslání do "nepřátelské" země Sidor neměl. Níže výňatky z překladu dopisu do polštiny (Ministerstwo spraw wewnętrznych, sign. 5/II, originál uložen v IPMS Londýn, f. A9).

Situace těch, kteří po poslední válce vystoupí na obranu slovenských zájmů, bude mnohem lepší. Velký význam znamená fakt, že Slováci mají nyní za sebou čtyři roky samostatného státního života. Mám nejméně důvodů k tomu, abych chválil lidi toho druhu, jako Tiso, Tuka, Mach... Musí se vydat pravdivé svědectví, že z hlediska národního se vede Slovákům v zemi daleko lépe než za časů republiky Československé, co do zásobování je situace lepší než v Maďarsku, co do osobního bezpečí je neporovnatelně lepší než v nynějším Chorvatsku. Jedinou nevyjasněností spokojeného rozvoje státního života Slovenska je budoucnost.

A nyní několik slov co do budoucna. Stavím se za spolupráci Slováků, Poláků a Čechů. Již ve své knize Cesty po Polsku [Trnava 1927] jsem se vyslovoval pro spolupráci polsko-slovenskou a pro co nejužší sblížení mezi Československem a Polskem. Tehdy jsem měl na mysli autonomní Slovensko v rámci Republiky československé a ne Slovensko podřízené Čechům. Ve světle dnešní skutečnosti jsme nyní politicky značně dále. Existuje slovenský stát (Slovenská republika) uznaný všemi partnery Osy a mimoto - a to je nejzávažnější, Slovensko zůstalo uznáno Vatikánem v době, kdy slovenský stát teprve vznikal a navíc před válkou, kdy na jeho území nebyl ani jediný německý voják, takže vznik Slovenska nemůže být tlumočen jako dosažený pod nátlakem německých vojsk. Uznání ze strany Vatikánu stanoví nejlepší důvod, že se dostalo zadost všem formalitám, které požaduje mezinárodní právo. Chorvatsko naproti tomu nebylo a nebude uznané Vatikánem. Při apoštolské stolici funguje nadále jugoslávské vyslanectví, Chorvatsko tu má jen neoficiálního pozorovatele v osobě kněze Lobkowicze, který sám je původu českého. De facto máme uznání i ze strany Anglie, která potvrdila našeho konzula Harmince. Z neutrálních zemí nás uznaly de iure: Švýcarsko (kde je vyslancem Kirschbaum), Španělsko (vyslanec Mikuš), Švédsko, které má u nás honorárního konzula, a de facto nás uznalo i Turecko, se kterým zůstáváme v obchodních vztazích. Dlužno též poznamenat, že nás uznal i SSSR, kde byl vyslancem nejdříve František Tiso, a později Simko. Především nás uznalo ale Polsko, kde nás zastupoval Klinovský a Szathmáry. Tímto způsobem jsme se stali státem, který je předmětem mezinárodního práva. Slováci jsou nyní členem rodiny států a vlastní toto právo.

Přiznávám, že jako stát můžeme být po této válce postaveni před soud. Nemůže nás však potkat větší trest než Maďary, Rumuny či Bulhary. Nevím, za co by měli být Maďaři po této válce odškodněni, jenom je a jedině je Němci již odškodnili odstoupením jim jedné třetiny slovenského území včetně celé Podkarpatské Rusi, velkou částí Sedmihradska a částí Chorvatska. Jsem pro to, aby Maďarům zůstal jejich lid a jejich země, ale my žádáme návrat zemí, které Maďarsko odňalo Slovákům.

Ale i tak okleštěné Slovensko se udrželo při životě vlastními prostředky a dosáhlo dobrých hospodářských výsledků i v době, kdy 80 % našich přebytků dáváme Němcům, zadržujíce jen 20 % pro obchod s jinými zeměmi. Naše důchody vnitro- i zahraničněstátní jsou takové, že v průběhu dalších čtyřech let nikdo nebude doplácet na náš rozpočet. V samotném Německu ve vztahu k Říši máme pohledávky cca 2 miliardy korun... Situace na Slovensku je dobrá, pouze některé lidi zdemoralizovaly dobré hospodářské poměry. Lid ale zůstal skromný, slovenský a křesťanský, vědomý si toho, že sám vlastními silami udržuje stát. Panuje lítost nad Čechy, kteří ještě v prosinci 1938 tvrdili, že dopláceli každoročně na Slovensko miliony korun. Ale ani oni, tj. Češi, ani my nemůžeme si přát, aby na nás znovu dopláceli.

S našimi slovanskými sousedy můžeme hledat porozumění pouze na platformě federace. Ve chvíli ukončení války budeme v takové situaci, že budeme disponovat dobře vybudovaným aparátem administrativním, železničním, poštovním, soudním, finančním, hospodářským, vojenským, četnickým a policejním atd., že budeme v daleko lepším postavení než Češi a Poláci. Oni dnes už nic nemají. Museli by začínat od začátku. K tomu je třeba dodat, že na univerzitě a polytechnice v Bratislavě studuje dnes více jak 5000 studentů. Každoročně stovky diplomovaných odborníků opouštějí naše vyšší školy, čehož naši sousedé rovněž nemají, když již před čtyřmi roky byly uzavřeny univerzity a akademie.

V těchto podmínkách návrat do Maďarska nebo do předmnichovské republiky Československé je pro Slováky fyzickou i morální nemožností. Stejně tak není možný návrat k pojetí "národa československého". Je možná širší a oddaná spolupráce na platformě konfederace států: slovenského, polského a českého. 0 formě tohoto svazku by rozhodli legálně vybraní členové parlamentů slovenského, polského a českého, kteří by rovněž rozhodli o dalších účastnících ve federaci. Doslechl jsem se, že i v Maďarsku jsou tendence vstoupit do jakési federace. Úvahu zasluhuje i problém Podkarpatské Rusi.

Kdyby Stalin dosáhl úplného vítězství, země by byla okupována sovětskými vojsky. Tímto způsobem by se lehce mohlo stát, že bychom se nacházeli v nejbližším sousedství se SSSR. Kdybychom předpokládali, že by polská Halič měla připadnout Sovětům, tedy by se konsekventně muselo počítat s tím, že Sověty by zabraly i Podkarpatskou Rus a část Slovenska ,až po Poprad. Sděl Hletkovi o tomto nebezpečí. Američtí Slováci nás z důvodu Spiše a Oravy 20 let bombardovali memorandy. Tedy ať již teď se starají a brání již teď Spiš, Šariš a Zemplín, ne před Polskem, ale před SSSR a před těmi rusínskými tendencemi, které ještě v době Československé republiky propagovaly rusínské nároky "až po Poprad".

Pokud jde o přechodné období mezi válkou a mírem, souhlasím úplně s Tvými vývody, ale mluvit o přípravách a osobách by bylo dnes předčasné. Na straně spojenců panuje nyní ideologický chaos. Není možno předvídat, který ze směrů ve střední a východní Evropě zvítězí. Našim jediným přáním je zesílit vnitřně a být připraveni k obraně slovenských práv. Jde více o vnitřní konsolidaci, která bude základem dalšího rozvoje. Co do pohledu na staré Čechoslováky, naše mínění se liší. Viest a Slávik, které vzpomínáš, pracují horlivěji než za časů republiky Československé, a i kdyby velmi milovali Čechy, nikdy už neustoupí ze svých stanovisek a nedovolí, aby jim z Prahy bylo diktováno, jakým způsobem mají spravovat osudy slovenské státnosti.

Nemluvil jsem s těmi lidmi, ale mám dojem, že se cítí šťastni... Nyní je Čechů na Slovensku velmi málo. Beneš se kdysi opíral na Slovensku pouze o své stoupence. Tím, kdo v roce 1935 umožnil zvolení Beneše prezidentem, byl vlastně Tiso... Bylo tragickou chybou Němců, kteří v březnu 1939 na základě zvláštní zprávy pověřenců Hitlera - Dr. Kepplera a Gauleitera Bürckela (kteří se mnou rozmlouvali té památné březnové noci) ohlásili, že Sidor je Benešovým člověkem, a později u mne hledali Benešovy peníze. Tím náhlým spěchem se jim to popletlo v hlavách. Zmýlili si osoby i fakta. Musím podtrhnout, že v mé válce proti Benešovi mi nikdy nešlo o jeho osobu. Válčil jsem jenom proti politickému systému, který Beneš provázel od roku 1918 a kterýžto systém byl škodlivý pro slovenský národ.

S dnešní benešovskou koncepcí národa československého, sdělovanou londýnským rádiem, nikdo z uvědomělých Slováků souhlasit nemůže. Mám dojem, že české úvahy na téma konfederace s Polskem jsou jen prázdnými slovy, stejně prázdnými, jako byla tvrzení Beneše celých 20 let o "spolupráci s Poláky" či "porozumění se Slováky". Slova zůstala slovy a činy byly jiné.

Je jasné, že po vojně Slováci se budou muset vyjádřit, s kým a jakým způsobem budou chtít spojit svou budoucnost. U uvědomělých Slováků je podobné postavení, jako měli Maďaři. Maďaři mluvili o roce 1848 a měli na mysli rok 1849. Stejně tak Slováci mluví o roce 1938 (6. říjen v Žilině) a myslí rok 1939 (14. březen) s tím dodatkem, že žádají, aby se v budoucnosti nikdo nepletl do slovenských záležitostí. V případě totální porážky Německo se nebude zabývat Slováky. Zdravý úsudek nám přikazoval, abychom nespolupracovali s Čechy v jejich cestě na novou Bílou horu ve chvíli, kdy prohráli mír. Stejně tak nebudeme spolupracovat s Němci, když prohrají válku. Slováci brání své a chtějí si zabezpečit své dobro i v budoucnosti trvalým způsobem v rámci jakéhosi většího slovanského svazku... Chtějí mít slovenský sněm a slovenskou vládu. Vojsko, finance a zahraniční politika, komunikace mohou být společné, prováděné přes společný ústřední sněm, složený z představitelů všech tří národů. Poznamenávám: sněm tří národů, a to proto, že v myšlenkách nemůžeme souhlasit s tím, že bychom se měli znovu hádat v pražském parlamentu s Čechy v tématech pro nás důležitých. Pozoroval jsem v Praze zblízka, jakým způsobem fungoval tento centrální sněm a pražská vláda, a proto nechci, abychom opakovali staré chyby. Jednou z těchto chyb byl "puč" českých generálů na Slovensku i osamostatnění Slovenska. Proto nechť každý národ má svůj sněm pro řešení svých vlastních otázek a ať mimoto bude i společný sněm pro řešení společných otázek. Věřím, že při moudrém pojetí a při využití podstaty slovanského srdce se dají tyto otázky postavit tak, že všechny zúčastněné národy v tomto svazku budou spokojené a šťastné.

V čele této akce za spravedlivým uspořádáním státního života stojí katolíci. Ve Šrámkově vládě v Londýně není katolický Slovák. Naproti tomu na Slovensku v Americe, Maďarsku a v Rumunsku politické vedení je v rukou katolíků. V minulém století politické vedení Slováků bylo v rukou evangelíků. Štúr, Daxner, Vajanský, Dula a Štefánik měli převahu. Poté byli pionýry politiky a tvůrci nové situace katolíci. Po této válce katolíci, kterých je více než 85 %, budou znovu muset vytvořit novou situaci a opanovat ji. Evangelíci nemusí mít z tohoto důvodu žádné obavy. Evangelický tábor je již v nynějším slovenském režimu náležitě zastoupený stejně tak ve vojsku jako v průmyslu, životě ekonomickém i v bankovnictví. Všechny pozice, které drželi v rukou za dob republiky Československé, si udrželi i nadále. Pokud jde o zvláštní pozice ve vědeckém světě, v literatuře i v politice, jsou rovněž dobře zastoupeni. Jsem přesvědčen, že ani evangelíci by se nezřekli ničeho kvůli Benešovi a nezměnili by svá stanoviska vůči Čechům. Evangelíci půjdou jednou spolu s katolíky na cestě udržení toho, co se nyní nachází ve slovenských rukách.

Poznámka: Sidor zůstal zastáncem federalistických koncepcí i po válce, považoval je za řešení vzájemného česko-slovenského vztahu, ovšem jen za předpokladu, že do této federace vstoupí oba národy samostatně: "Solídnym podkladom pre trvalé porozumenie Čechov a Slovákov nemôže byt čechoslovakizmus, ale len európsky federalizmus a v ňom koncepcia dvoch osobitných národných štátov: slovenská samostatná politická jednotka a česká samostatná politická jednotka v rámci európskej federácie."

Dostal jsem nápad. Když zrušily Lidové noviny (www.lidovky.cz) a ČTK (www.ceskenoviny.cz) diskusi o dekretech prezidenta republiky, proč by diskuse o jejich oprávněnosti a zrušení či zachování nemohla pokračovat zde?

Inu, protože - a to bude pro mnohé překvapením - se dodnes zcela neztotožnili s vlastním státem. Začalo to ve století devatenáctém, kdy Češi rakouský stát nepovažovali za vlastní. Všemu státnímu, obecnímu, dle českého přesvědčení cizímu, bylo přípustné škodit, zákony obcházet nebo je ignorovat. Že takovým postojem poškozovali svůj stát, svůj obecní majetek, tedy i sami sebe, jim nedocházelo. Zde se vyvinul pocit, že krást ze státního, obecního je přípustné, kdežto okrást konkrétního souseda nikoliv. Za první republiky pocit českého odcizení od státu přežíval a nestačil vymizet, protektorátem a bolševickou érou byl zase posílen a po dobu existence ČR nezanikl. Tristní stav, kdy se krade z obecního, přesněji z toho, co nemá zřetelného konkrétního fyzického majitele nebo zdánlivě opuštěné, ze státního rozpočtu, kdy se nedodržují předpisy na silnici, kdy panuje obecná tendence vše obejít a podobně, je tedy důsledek buditelské a politické aktivity 19. století. A tyto návyky jsou již po tolika generacích fylogeneticky v Češích pevně zakotveny.

Dnešní arogance českých úředníků, tedy i policie, má jinou příčinu - ve vzniku ČSR v roce 1918 a v přesvědčení, že úředníky musí být lidé ovládající dokonale státní jazyk. Většinu úředníků mocnářství, i když složili přísahu nové republice, nahradili rodilí Češi. Vzdělaných jazykových Čechů byl nedostatek, neboť vzdělanci byli většinou národnostně indiferentní, a tak úředníky nahradili často diletanti bez dostatečného vzdělání a praxe. Ti se morálně nevyrovnali se svým novým postavení a podporováni vykazovanou společenskou úctou k úřednictvu přenesenou z mocnářství se stali mocnými, často se mstícími úředníky přesvědčenými o vlastní veledůležitosti, kdy ostatní jsou k tomu, aby je poslouchali. Tato nová generace českých úředníků byla zčásti vyházena v roce 1945 a téměř zcela v roce 1948. Proces propouštění a nabírání nových nezkušených úředníků do státní správy se pak opakoval v roce 1970, 1990.

V postkomunistické ČR navíc panuje další neblahý zvyk, před válkou a za mocnářství neznámý - úřednictvo se mění vždy při nástupu nově zvoleného nebo politickou stranou dosazeného přednosty úřadu. V civilizovaných zemích odchází po prohraných volbách jen volený přednosta - ministr, primátor a podobně - a bere si s sebou jen svou sekretářku a prvního náměstka dosazeného partají. Všichni v úřadě až do poslední uklízečky zůstávají.

Obrodiči způsobili též zaostávání průmyslu v rukách jazykových Čechů a zavinili český sklon k závisti a udávání. Jak? Jednoduše. Vytvořili mýtus o prostém vesnickém lidu jako o rozhodující složce českého národa. S ním souvisel i výrazný stereotyp o původu Čechů "z chudých vesnických chaloupek", což mělo dva následky. První, že všichni Češi jsou si rovni, tedy se nesluší, aby někdo měl větší majetek, postavení než druhý. Protože v praxi tomu tak nebývalo a nastupovala závist vyúsťující relativně často v udavačství podle hesla: "Když soused má kozu a já ji nemám, tak ať mu chcípne!", čehož se docílilo nejlehčeji vhodným udáním, což doznalo velkolepého rozšíření za německé okupace. Druhý následek byl, že podnikatelská aktivita na stupnici hodnot české společnosti nestála nijak vysoko. Čeští podnikatelští průkopníci, na rozdíl od německých gründerů, většinou nenacházeli v jazykově české společnosti dostatek uznání a byli hodnoceni přezíravě. Češi začali oproti domácím Němcům podnikat se značným zpožděním, prakticky až od druhé poloviny 19. století. Vlivem vžitého národního mýtu o původu Čechů investovali hlavně do pozemků a do zemědělského podnikání spojeného s potravinářstvím. Roku 1901 byly v Obzoru národohospodářském publikovány propočty kapitálových pozic obou zemských národů. Na české společnosti sice připadalo 41 % z kapitálu v potravinářství, ale pouze 19 % z celkového průmyslového akciového kapitálu v českých zemích. Vědomí malého, hospodářsky opožděného českého národa způsobilo, že Češi zpravidla nevraživě reagovali na větší podnikání, které bylo doménou českých, případně vídeňských Němců a nacionálně indiferentní šlechty. Proto také Češi raději více hodnotili zásluhy kulturní než hospodářské, což dosvědčují i náhrobky na vyšehradském Slavíně, kde z podnikatelů nacházíme pouze Františka Křižíka. Přezíravý přístup a nedostatek uznání vůči úspěšným podnikatelům přetrvává ostatně v české společnosti dodnes - podnikatel bývá dnes chápán mnohem více jako bezohledný dravý člověk, ba podvodník, než jako prospěšný tvůrce hodnot.

Odrazem české duše je i chování českých řidičů na silnicích. Je jasné, že silnou policejní represí (vysokými pokutami vyššími než v Německu, zbytečně vysokým počtem trestných bodů) se mnoho nedosáhne, lepší je prevence. Musí se ale změnit i mentalita řidičů, tedy české mentalita všeobecně. Kromě toho čeští řidiči nedovedou jezdit - jak také, když s řidičskými zkouškami se podvádí, povinné hodiny za volantem se okrádají. Adept řidičského průkazu v Německu má předepsány čtyři hodiny jízdy na dálnici rychlostí minimálně 130 km/h. Která česká autoškola trénuje své adepty jízdou dálnici nebo na silnici pro motorová vozidla čtyři hodiny stotřicetikilometrovou rychlostí?

Jak docílit změny k lepšímu? Co se týká změny české mentality jsou vyhlídky skeptické - možná za dvě tři čtyři generace. Rozhodně se nic nedocílí kontrolami na silnici, zda má řidič s sebou doklady nebo v pořádku lékárničku, což je šikana, která stojí daňové poplatníky obrovské sumy peněz a v podstatě kromě občasného chycení nějakého ochmelky za volantem a ještě méně ukradeného vozu nic nepřináší. Například bavorská policie řidiče na silnicích neobtěžuje s výjimkou řídkých měření rychlosti laserovou pistolí ve městech (měření se musí zúřadovat hned, u ostatních radarů to není nutné, neb fotografují a dokumentují) a občasného testování všech řidičů (i cyklistů) na alkohol na jednom z hlavních tahů městem mezi 23 h 30 a 01 h v noci po zavření hospod, když pijáci jedou domů autem nebo na kole. (Pro cyklisty platí sice dvojnásobná tolerance alkoholu, ale při jejím překročení, pokud mají řidičský průkaz, je jim zabaven.) Policie sice zadrží při každé takové akci za necelé dvě hodiny pár desítek řidičských průkazů (pokuty a zákazy řízení jsou pak stanovovány soudci v násobcích čistého měsíčního příjmu provinilce), ale na konci roku 2010 zjistila, že ve stejný čas také rapidně přibývá v okrese počet dopravních nehod, poničených zaparkovaných aut a zranění - řidiči z obav, že budou policejní kontrolou vyhmátnuti, jezdí kolem půlnoci z hospod domů oklikou vedlejšími úzkými uličkami a silničkami, kde nepředpokládají policejní kontrolu na alkohol, a častěji havarují. Takže bavorská policie zvážila, co je pro společnost prospěšnější, a vyhlásila, že v daný čas nebudou testovat řidiče na alkohol, aby mohli dojet domů bez obav a stresu po širokých, tedy pro ně bezpečnějších silnicích. Ukázka klasického nerepresivního přístupu policie a též i jiné než české mentality úřednictva. Řekněte, byla by toho schopná Policie ČR?

Demonstrujme rozdíly ve vztahu úřad - obyvatelstvo i na dvou dalších případech. Německý berní úřad nepenalizuje za opožděné odevzdání daňového přiznání jako český. Odevzdáte-li daňové přiznání přesně o rok později, odečte si z obnosu, který vám má vrátit, 4 %, při dvou letech zpoždění 8 %, atd. Úředníci německých finančních úřadů mají pokyn nepostihovat překročení nějakého daňového limitu, pokud není alespoň 3,1násobné. Má-li někdo v Německu propadlý osobní průkaz (ekvivalent českého občanského průkazu), radnice jej nepenalizuje a ještě ten den, jeli to třeba, vystaví provizorní. Obdobná tolerance úřadů je minimálně od začátku 80. let vyjádřena i ve švýcarských předpisech - můžete až s 10 let propadlým německým pasem nebo osobním průkazem vjíždět a vyjíždět dle libosti do Švýcarska. Naproti tomu českých policistů otáčejících na hranicích německé turisty kvůli propadlým cestovním dokladům jsem viděl dost.

Dalších příkladů odlišné mentality úřadů by se dalo nalézt hodně. Je jasné, že Češi a ČR mají co dohánět.